Čas prý zahojí všechno. Dokáže zahojit i intimitu?

Přede mnou seděl pár s žádostí, jakou jsem do té doby nedostala. Oba vrcholoví manažeři, v oboru, který běží na dlouhé hodiny a na hrdosti na dlouhé hodiny. Byli toho živoucím důkazem – děti doma, prarodiče daleko, společný čas nejen vzácný, ale přímo výjimečný. A k tomu ona ranní ptáče, on noční sova. Skoro se nepotkávali.

„Po všech těch letech jsme do sebe pořád zamilovaní,“ řekli mi. „Vážíme si jeden druhého, dokážeme si vyříkat neshody. Ale už spolu nejsme intimní, a moc bychom chtěli být. Tohle přece nemůže být konec našeho sexuálního života – ne v našem věku. Pomůžete nám?“

Zatím nic zvláštního. Pak přišla ta podmínka.

„Uděláme cokoli, o co nás požádáte. Jen nám neříkejte, ať zpomalíme nebo si uděláme víc času. Naše tempo nám vyhovuje. Funguje nám.“

Měla jsem to slyšet tak, jak to bylo myšleno. Místo toho jsem slyšela vysněný pár. Pár ochotný pracovat, dělat cvičení, brát to vážně – a skočila jsem po tom. Přiznám to bez okolků: ta vidina mě zaslepila. Dokonce jsme si hned na začátku ujasnili, že právě rada „zpomalte“ ukončila spolupráci s jejich předchozí terapeutkou. Vzala jsem to na vědomí – a stejně to minula.

A tak jsme začali. Zkoumali jsme. První sezení, druhé, třetí – otevírali jsme, čím pro ně intimita kdysi byla, čím se stala, co jí stojí v cestě.

A někde u pátého sezení mě to udeřilo jako rozjetý vlak.

Nic z toho nemělo šanci zakořenit. Všechno, co jsme odkrývali, potřebovalo čas, aby se mezi sezeními usadilo – čas to procítit, promluvit o tom, nechat to doma něco změnit. A čas byl přesně to jediné, co odmítli dát. Ta dvě slova, která jsem slíbila nikdy nevyslovit, se vynořovala pokaždé, když jsem na ně pomyslela. Zpomalte.

Dala jsem slib, který jsem byla odsouzena porušit.

Možná část mě chtěla zjistit, jestli je to vůbec možné – jestli se dá makat úplně stejně tvrdě, přidat do kalendáře další položky, vyzkoušet další techniky, a intimita se přesto nějak objeví. Jestli se touha dá vyinženýrovat okolo problému s časem místo skrze něj.

Nedá. Každý poctivý rozhovor nás dovedl na stejné místo: v jejich dni nebylo dost hodin a v týdnu dost dní na to, aby se mohli vědomě vnořit do toho, co intimita potřebuje. Touha neběží na kalendáři, na kterém běží práce. Potřebuje volný prostor, a oni si postavili život, ve kterém žádný nebyl.

Na šestém sezení jsem to řekla. Budou muset zpomalit a udělat si místo. Už jsme se nikdy neviděli.

Na ten pár myslím často, protože mě naučil něco, po čem teď sahám jako po prvním u skoro každého, kdo ke mně přijde. Ještě dřív než po čemkoli jiném chci porozumět tomu, kolik času pár vlastně má. Ne jejich pocitům vůči sobě – jejich obyčejnému úterý. Jak se ty hodiny tráví. Jak přepínají mezi všemi rolemi, které přes den hrají, a lidmi, kterými mají být jeden pro druhého večer.

Protože tady to ono rčení míjí. Čas sám o sobě nehojí nic. Hojí – nebo nehojí – to, co se uvnitř toho času děje. A uvnitř času, který nemáte, neuděláte nic.

To je ta nepříjemná první otázka, a většina párů ji přeskočí. Ne jak spravíme svou intimitu, ale kam by se v tomhle životě intimita vůbec vešla? Pokud se v tom manažerském páru poznáváte – zamilovaní, schopní, a přesto nikdy ve stejné místnosti s energií nazbyt – nezačíná to novou technikou. Začíná to poctivým pohledem na samotný den.

Pokud se na něj chcete podívat, tady bych vás nechala začít:

1.     Když vám intimita mezi sebou fungovala, v jakou denní dobu se odehrávala – a lišilo se ráno od večera?

2.    Jak tehdy vypadal zbytek vašeho života? Kolik nezadaného času jste měli, sami i spolu, prostě jen tak být?

3.    Jak vypadá obyčejný den teď?

4.    Na škále od 1 do 10, kde je dnes vaše energie – a jak se to srovná s dobou, kdy intimita přicházela snadno?

5.    Kdybyste měli ve svém dni udělat opravdové místo, co by muselo pryč?

Ta poslední otázka bývá ta pravá. A taky ta, které se páry nejvíc vyhýbají – což je přesně důvod, proč právě tam práce začíná.