Když jsem se po rozvodu uzdravila a znovu se vrhla do světa randění, měla jsem jasno: skloubit kariéru, péči o děti jako prioritu a budování nového vztahu bude už tak dost náročné. Věděla jsem, co chci pro sebe a své kluky – a co nechci. Rozhodla jsem se, že nebudu randit s nikým, kdo by chtěl mít vlastní děti. Ideálně jsem hledala někoho, kdo už děti má, rozumí tomu, jak jsou důležité, a chová se tak, jako by byly prioritou i pro něj. Tím pádem jsem rovnou vyřadila každého, kdo děti nemá a přitom po nich touží.
V terapiích se mě lidé často ptají: „Kdy je ten správný čas něco takového říct? Na prvním rande? Až když se sblížíme? Nebo až když spolu začneme oficiálně chodit?“ Každý má svou vlastní cestu, ale moje životní zkušenosti mě naučily jednu zásadní věc – některé rozdíly a nesoulady se prostě překlenout nedají. A čím déle je přehlížíme, tím bolestivější rozhodnutí nás čeká. Jsem poměrně přímý člověk a většinu života mi to spíše prospívalo. Upřímnost a otevřenost jsou pro mě klíčové hodnoty, i když občas vedou k nepříjemným nebo trapným situacím.
Proto jsem nečekala na první rande, ani na „oficiální vztahovou nálepku“, a už vůbec ne na intimitu. Byla to jedna z prvních otázek, které jsem položila každému muži, u kterého jsem cítila vzájemný zájem: „Máš děti?“ a „Chceš děti?“ A dodnes mám díky těmto otázkám několik skvělých přátel – mužů, kteří se po těchto odpovědích automaticky přesunuli do kategorie „pouze přátelé“.
Ráda mám ve věcech jasno hned od začátku. Nemám potřebu chodit kolem horké kaše – život je na to příliš krátký. A protože chci být stejně otevřená i v tomto prostoru, kde se potkáváme, ráda bych vám předem řekla, co ode mě můžete (a nemůžete) očekávat.
Stejný přístup uplatňuji i v terapii. Už od prvního sezení si s klienty nastavujeme očekávání a pravidelně je kontrolujeme. Protože ta největší zklamání často pramení právě z nesprávně nastavených očekávání. Sama nejsem v tomhle ohledu dokonalá, ale snažím se. A tady na blogu to zkusím stejně.
Jako terapeuti se učíme neslibovat klientům zázračné uzdravení. Kdyby to bylo možné, byly by fronty na nás viditelné i z vesmíru. Přesto každý terapeut a každá terapeutická škola má svůj vlastní přístup.
Prostor, který máme zde – na tomto blogu a stránkách www.oumai.cz – je velmi omezený, pokud jde o spolupráci, kterou jinak od svých klientů v terapii očekávám. Přesto bych chtěla něco zkusit. Nenajdete zde články typu „10 způsobů, jak zlepšit svůj sexuální život“ nebo „7 zaručených rad pro šťastné manželství“. Internet je takových rad plný a já nevěřím, že právě ony změní váš život. Namísto toho vás zvu do svého světa, který zahrnuje:
Moje osobní zkušenosti – ano, budu tu čas od času sdílet své příběhy, tak jako dnes.
Profesní zkušenosti z práce s klienty.
Obsáhlé čtení – občas možná až příliš mnoho knih a výzkumů, které mě donutily přemýšlet z různých úhlů pohledu.
Intervize a supervize – diskuse s kolegy, kteří se věnují podobným tématům, a vzájemné inspirace.
Životní příběhy, které mě inspirují a občas poslouží jako metafory.
Doufám, že se ke mně připojíte na této cestě plné objevování, kde vám nabídnu nové perspektivy a nejspíš vám položím více otázek než odpovědí. Ráda bych, abyste díky nim lépe poznali sami sebe. Nejprve rozložíme, abychom mohli znovu skládat.
Tento prostor bych chtěla časem proměnit v obousměrný kanál, kde se budeme vzájemně inspirovat. Zajímají mě vaše myšlenky, procesy a to, co si z mého psaní odnesete.
Všichni se neustále vyvíjíme a já vím, že tato společná cesta bude formovat i mě. Proto se možná občas budu muset vrátit k přehodnocení našich očekávání.
Na závěr – našla jsem „toho svého kluka“. Měl děti a další už nechtěl. Bingo! A přesto jsme si oba po čase uvědomili, že nás láká mít společné dítě z lásky. Tři roky jsme se tomuto nutkání bránili – střídavě toužili a odolávali, až jsme dospěli do věku, kdy nám to už nedává smysl. Měli jsme štěstí, že jsme odolali? Nebo ne? To už se nikdy nedozvíme. A právě to je na životě krásné – nikdy nevíme, co mohlo být, ale můžeme se snažit udělat to nejlepší, co je v našich silách.
Otázky pro vás:
Jak zvládáte nastavování očekávání ve svém životě? Ohodnoťte se na škále od 1 („Očekávám, že ostatní odhadnou moje očekávání“) po 10 („Nemám problém mluvit o svých očekáváních na rovinu“). Kde se nacházíte teď? Kam byste se chtěli posunout a proč?
Jak otevřeně mluvíte o svých očekáváních v určité situaci? 1 – Sdílím jen to nejnutnější, 10 – Sdílím vše, co mám právě na mysli.
Když si uvědomíte, že je třeba vyjasnit očekávání, jak dlouho vám trvá, než je vykomunikujete?
Pokud byste se mohli naučit jednu dovednost nebo něco změnit ohledně zvládání očekávání, co by to bylo?
Jak by nový přístup ke zvládání očekávání zlepšil váš život?
Comentários