Jednoho dne do mé praxe přišel pár s trochu netradičním požadavkem. Byli to oba vrcholoví manažeři v odvětví, které je známé neúnavným tempem a dlouhými pracovními hodinami. A oni to dokonale ztělesňovali. Měli vlastní děti, prarodiče bydleli daleko a společně strávený čas byl pro ně spíše vzácností – možná až příliš vzácnou. Aby toho nebylo málo, ona byla ranní ptáče, zatímco on noční sova.
„Po všech těch letech jsme stále bláznivě zamilovaní. Respektujeme se a rozdíly mezi námi zvládáme hladce. Ale nejsme intimní, a přesto bychom moc chtěli být. To přece nemůže být konec našeho sexuálního života v našem věku. Můžete nám pomoci?“ řekli mi.
Na tomhle požadavku nebylo nic zvláštního. Ale pak dodala: „Jsme zvyklí tvrdě pracovat a uděláme všechno, co nám doporučíte. Jen nám, prosím, neříkejte, že máme zpomalit nebo si udělat více času. Naše rychlé tempo nám vyhovuje a skvěle nám funguje.“
Představa klientů, kteří jsou odhodlaní spolupracovat a tvrdě na sobě pracovat, mě uchvátila. Pro terapeuta je to jako splněný sen – klienti ochotní a motivovaní. A tak jsem rychle skočila na jejich nabídku, aniž bych si všimla něčeho podstatného. Zjistili jsme, že jejich poslední terapeut je ztratil právě kvůli požadavku zpomalit. Stanovili jsme si pravidla a vysvětlila jsem jim rozdíl mezi terapií a poradenstvím. Souhlasili, že nechtějí být zahlceni seznamy rad, ale spíš chtějí společně hledat cestu.
A tak jsme se do toho pustili. Prozkoumávali jsme jejich vztah během prvního, třetího… a když jsme se blížili k pátému sezení, zasáhlo mě to jako rána. Nepodaří se jim dosáhnout žádného skutečného pokroku, dokud si nevytvoří prostor, aby mohli zpracovat a vstřebat vše, co o sobě odhalujeme. Slova o zpomalení mi začala blikat v hlavě pokaždé, když jsem na ně pomyslela.
Uvědomila jsem si, že jsem dala slib, který nedokážu splnit. Možná jsem sama chtěla věřit, že je možné pokračovat ve stejném tempu, přidat si další úkoly a cvičení a přitom nechat intimitu zázračně vyrůst.
Oni na sobě skutečně pracovali. Ale pokaždé, když jsme mluvili o různých perspektivách, vraceli jsme se zpět k té jediné – není dost hodin v denním rozvrhu ani dní v týdnu, aby se dalo vplout do rytmu, který intimita potřebuje.
Na šestém sezení jsem jim řekla, že věřím, že zpomalit a vytvořit si více času je nezbytné. Už jsem je pak nikdy neviděla.
Od té doby, co pracuji s páry, začínám vždy otázkou: Jak nakládají s časem? Kolik ho mají k dispozici? Jak vypadají jejich běžné dny a jak se přepínají mezi rolemi, které v životě hrají? O tom ale budu mluvit podrobněji v dalším příspěvku.
Často slýchám větu: „Čas zahojí všechno.“ A i když to může být pravda, hodně záleží na tom, jak ten čas využijeme. Práce s terapeutem na intimitě vám může pomoci lépe pochopit, co se svým časem dělat. Ale mít čas – to je ten první krok.
Otázky, které si můžete položit:
Kdy vaše intimita a sexuální život fungovaly podle vašich představ? Bylo to spíše ráno nebo večer?
Co se dělo ve vašem životě, když vaše intimita fungovala? Kolik času jste měli pro sebe a jako pár?
Jak vypadá váš běžný den dnes?
Na škále od 1 do 10 (1 – vyčerpaní, 10 – plní energie), kde jste nyní? Jak to porovnat s dobou, kdy jste měli intimitu, kterou jste chtěli?
Kdybyste měli ve svém dni vytvořit více prostoru, co by muselo ustoupit?
Comments